Liary - Second part

První naštvaný zápis jsem přeškrtla velkým černým křížem. Asi jsem měla moc upito nebo jsem čekala, že zlost, kterou jsem cítila pálit mě v těle, bude během chvilky pryč. Nebyla.

Zase jsem se spálila natolik, že jsem zlostně proklínala myšlenky v mojí hlavě. Manipulace? Láska? Nebo jen tvrdý sex, který spojoval naše těla v jedno? Co byla všechno pravda a co byla jen lež?

Z šuplíků pod postelí se začínají vyhrabávat dávní milenci, kteří teď soupeří o mojí přízeň. Stojím o to? Stojím o to, aby každý strojeně ukazoval a dokazoval jen to nejlepší, aby zapůsobil a získal alespoň chvilku pro sebe?  Alespoň šanci, že člověk jako já - vnitřně na prach spálený - mu dá oporu a nabídne mu rámě, aby tíhu na jeho bedrech rozložil na dvě? Nebo si snad naivně myslí, že se vrátím?

S důvtipem se koukám zpátky, jak jsem věděla na jakou strunku zahrát, za jaký špagátek zatáhnout, aby přízeň byla moje. A teď? Stojím o to? Hledám vlastně něco, co mě bude naplňovat a dávat mi pocit sebejistoty a uklidnění? Je snad něco na světě, co nás může naplnit a nebo natolik uspokojit, aby jsme si konečně řekli Ano, tohle mě naplnilo a cítím se uspokojen?

Kraviny, píšu jen kraviny. Ptám se kusu papíru na odpovědi, na které sama neznám odpověď. Asi ani nikdy nebudu znát, jelikož se za nimi už nikdy neohlídnu. Je to strach a nebo jen sebezapření?

Zase si napsal. Odsekl si, když jsem byla milá. Sere se to a já to vím, jen ty sobecky uhýbáš a cukáš, protože víš, že už nic nezmůžeš. Práce je v kelu, nesnášíš jí, protože ti brání v seberealizaci. Utíkáš za hranice, aby si navštívil svojí rodinu a horlivě mi posíláš svoje fotky a píšeš jak ti chybím. Už se jen směju, protože ti nevěřím ani slovo.

Je to tím, že ti tvoje holka drží tvoje koule pevně v ruce nebo si opravdu tolik vyměknul? Nebyl si ani schopen říct, že slečnu máš. Chtěl si mi jí zapřít, ale já chytrá holka jsem měla štěstí a na Valentýna jsem tě viděla s tvojí holkou, jak se horlivě smějete spolu a zamilovaně si vyďobáváte mozky. Měla jsem tě tedy za většího frajírka, co alespoň ví, kam hlavu složit. Ale ty ani nevíš, kam toho ptáka strčit. STOP! Moc vína, moc mluvení. Konec srandy. Že miluješ, i nenávidíš. Že cítíš, ale zároveň nechceš cítit.

Nacvičil sis mě, abych za tebou poslušně naklusala. Za záminkou kávy a kvalitní konverzaci sis ještě představil i jiné věci, které sám o sobě moc dobře chceš a potřebuješ. Nejen, že jsem vždycky přišla jako beránek, ale zároveň jsem vždycky věděla, že si nechceš jen povídat. Při tvém pohledu kaštanových očí jsem si připadala jako nahá. Jako nahá sedící na tvojí sedačce s hrnkem kávy v ruce.

A pak to přišlo. Tlačil si, nevěřil si, chtěl si. Odmlouvat nebylo potřeba, protože jsem tekla na tvojí sedačce už jen z té myšlenky škádlení. Nejen že si provokoval, choval se jako malej kluk a ukazoval, že s mladou žabkou se dá všechno, ale ukazoval si svůj nadhled, dominantnost a moudrost. I když, o moudrosti by se dalo polemizovat, stačilo málo a moudrost sklouzla někam pár centimetrů pod pupík, kam se nahrnula vlastně všechna krev. Ano, do tvého banánu. Doteď se usmívám a cukají mi koutky, když si na to vzpomenu.

Promin,už sem to nemohl vydržet. Promin. Snad poslední slova, které jsi řekl. Pak jen chlad, lži a smutek. Sám si věděl, jak tyhle rozehrané karty skončí. Měl si je dopředu moc dobře napočítané. Já vím.