28 February 2018

Nejen jedna láska..

Ahoj! :)
Omlouvám se všem za to, že jsem poslední dobou neměla moc času, abych se věnovala blogu, ale změní se to! Doufám!

Když už jsem v tom psaní, rozhodla jsem se odpoledne sesmolit myšlenku. Docela jsem se u ní rozzuřila, když jsem si uvědomila, kolik idiotů po našem světě chodí.
 Je asi normální, že lidé si pořizují děti a poté je odsunou, ale i zvířata? Bezbranné tvorečky, co nemohou říct ani "Prosím, ne?". Stejně jako to miminko, které svýma velkýma očima kouká na svojí matku, která jej vkládá do BabyBoxu?



No, začneme od začátku. Není to tak dávno, co jsem se bavila s pár lidmi. Uvědomila jsem si, že i když jsou to moji docela blízcí lidé, že si v tomto názoru naprosto nerozumíme. Zvířata. Pořídit si a odložit. Člověk není schopen převzít na sebe určitou zodpovědnost. Uvědomit si, že pořízení si zvířátka není jen sranda, ale i starost. Je to pár měsíců zpět, co jsem slyšela, že někdo odložil zvíře, protože smrdělo - jasně, když mu nedostatečně čistíš klec, cpeš ho bůh ví čím, tak bude smrdět.

Zkus si chodit na záchod do kouta celý měsíc a uvidíš, jaký odér bude v tvém pokoji. Rodiče tě možná vydědí a vystěhujou! A jestli ne, já bych to udělala! Nechápu tu nelidskost.
Ano, sama přiznávám, že jsem zvíře musela vložit do cizích rukou, protože jsme se nesnášeli. Nebo spíš ona mě. Ale ano, našla jsem jí nový domov, protože jsem to s ní myslela dobře. Snažila jsem se, i když jsem věděla, že tu vždy bude poslední řešení. VŽDY. Ale nevzdávala jsem to! Má se teď lépe než u mě, myslím si. Má veškerou péči, kterou bych jí nemohla dát, protože po mě vyjížděla, vrčela a měla tendenci kousat. Ale u nového majitele? Docela pohádka, doufejme.

Nesnesu tu těžkou neochotu uvědomit si, že je to zvíře, ne věc. Spoustu lidí vídám, kteří tvrdí, že zvíře nemá názor a jen my rozhodujeme o jejich osudu. Dá se říct že ano, ale proč jen o tom nejhorším? Nebylo by lepší zamyslet se předtím, jestli opravdu dokážu dělat všechno pro to, aby zvíře i já jsme byli spokojení?

Přišla jsem totiž dnes domů a viděla jsem zoufalá očka, která na mě mrkala.
"Hani, ty ses vrátila!"
Nikdy jsem neměla se svým králíkem tak dobrý vztah jako teď, kdy se vídáme téměř minimálně, protože jezdím na týden pryč. O víkendech se vracím. Vlastně jsem si uvědomila, že ten malý tvoreček vlastně čeká, až se zase vrátím a že si taky sám uvědomil, že mu chybím. Je neuvěřitelné, jak stačí málo k tomu, aby člověk pochopil zvíře, jen mu musí řádně naslouchat.

Tímhle článkem jsem vlastně chtěla primárně ukázat na to, že spousta lidí daruje svoje kamarády, protože se něco stalo - alergie (ta se dá omluvit, ale někdy to je jen výmluva), nedostatek času,..
Někteří lidé by dali nevím co za to, aby si mohli pořídit nějaké zvířátko, ale nemohou a ti co mohou je obvykle dávají pryč. Jsem z toho v rozpacích. Nevím proč se tohle děje.

Jen když prolítneme bazoš, sbazar a podobně, najdeme desítky inzerátů na darování zvířat. Mrzí mě, že lidé odhazují zvířata jako kdyby nebyla živá. Ale bohužel svět tak nějak k tomu dospěl. Darujeme děti, krev, spermie, zvířata. Možná bych se ani nedivila, kdyby začalo být trendy posílat lidi nebo dokonce darovat. V dnešní době mě už nikdy nic nepřekvapí.


Závěrem jsem chtěla jen říct, že mě mrzí to, jak se lidé chovají ke zvířátkům, co všechno musí vytrpět a jaké situace mohou pak vzniknout. Zvykat si na nového pána není jednoduché, ale ne nemožné. Než si zvířátko pořídíte, prosím, rozmyslete si, jestli opravdu stojíte nohama na zemi a jste schopni se o zvířátko postarat.

S láskou
Vaše Lady Moore

No comments:

Post a Comment